Hormony hladu

Vydáno: 21.02.2017 11:31

Známe to všichni. Najednou se přižene ta neodolatelná chuť. CHUŤ na něco.  Na něco dobrého. Začneme s tou chutí bojovat, ale je to tak těžké. Vnitřní hlas nám velí zakousnout se třeba do čokoládové tyčinky nebo šišky uheráku. Někdy nás nohy skoro samy odnesou do cukrárny a srdce zaplesá nad výběrem chlebíčků, dortů a zákusků. Pak tomu ještě nasadíme korunu objednáním kávy se šlehačkou. Kolikrát ani nevíme, na co přesně máme chuť, ale jedno víme určitě – něco musíme sníst. A po vyplenění lednice najednou ucítíme úlevu. Někomu se rozhostí v těle pocit radosti, jiný cítí blaženost a další konečně klid. Vymažeme tím stres. Bohužel jen na chvíli… Následně se dostaví výčitky svědomí a strach z toho, že zase přibereme. Stres je zpět.

Příčinou neodolatelné chuti k jídlu je nesprávná funkčnost našich hormonů, konkrétně leptinu a ghrelinu. Jsou to dva nejvýznamnější hormony, které se podílejí na hospodaření s energií a na regulaci naší hmotnosti.  Hormony působí na „centrum sytosti“, které se v mozku nachází v hypotalamu.

LEPTIN

Leptin je hormon produkovaný naší tukovou tkání, který byl objeven věci v roce 1994. Když se jeho hladina zvýší, pošle se do receptorů v mozku informace a my máme pocit nasycení a už nemáme potřebu jíst. Kromě pocitu sytosti tento hormon reguluje hospodaření s energií a podílí se na kontrole hmotnosti hlavně z dlouhodobého hlediska. Máme-li malou tukovou zásobu, a tím pádem i nízkou hladinu leptinu, nutí nás leptin samotný zvýšenou chutí k jídlu doplnit naše energetické zásoby, tj. posílit tukovou tkáň. Také snižuje energetický výdej při hladovění. Když máme více tukové tkáně, a tím i vyšší hladiny leptinu, tak bychom neměli mít tak velký apetit, protože zásob energie máme dostatek i pro přežití hladomoru.


Zdá se to být logické a jednoduché. Má to však jeden háček. A tím je citlivost receptoru na leptin. Znáte lidi, kteří si bez jakýchkoliv problémů udržují konstantní hmotnost 20 až 30 let? To jsou ti šťastní jedinci, kterým leptinové receptory fungují perfektně. My ostatní, kteří si váhu musíme neustále hlídat, tloustneme už jen při pohledu na jídlo. Nemůžeme si dovolit jíst cokoliv a kdykoliv. U nás je velice pravděpodobné, že máme rezistenci receptorů na leptin. Navíc, když má naše tělo více tukové tkáně produkující více leptinu, leptinové receptory v mozkovém centru sytosti přestávají leptin reagovat a naopak nás mnohem častěji provokují onou nezvladatelnou chutí k jídlu.  


Tento fakt je podložen vědeckými studiemi, které vypozorovaly u obézních lidí rozdíl v rezistenci receptorů na leptin oproti lidem, kteří nadváhou netrpí. Kromě toho, že vysoké hladiny leptinu nám nedodají pocit sytosti, vázne nám také regulace výdeje energie. S tím je spojené to, že tělo s energií šetří a skladuje si ji na horší časy. A kam jinam ji ukládá než do tukových zásob. Bohužel. Při redukci nadváhy se snižují hladiny leptinu a organismus protestuje – po dietě nastane období „žravosti“, což je velmi těžké období pro každého, kdo shodil přebytečná kila. Tělo potřebuje určitý čas než přirozeně přijme nižší hladiny leptinu a nebude permanentně provokovat chutí na něco k jídlu.


GHRELIN

Druhý hormon ghrelin byl vědci objeven až o sedm let později než leptin a produkuje ho hlavně žaludek. Jakmile je žaludek prázdný, vyloučí se ghrelin, který vyšle do mozku signály, že je nutné zařídit přísun potravy. A když se najíme, jeho hladina se opět sníží. Mohli bychom ho přezdívat „hormon hladu“. Je ovlivňován nejenom velikostí porce jídla, ale také pravidelností a časem příjmu potravy. V žaludku máme něco jako vnitřní hodiny a pocit hladu se dostavuje v pravidelnou denní dobu.


Oba výše popsané hormony regulují naši chuť k jídlu, pocit hladu, pocit nasycenosti a energetický výdej. Je bezpodmínečně nutné zajistit jejich rovnováhu, abychom vyhráli boj s nadváhou. Pokud jste dočetli až sem a porozuměli tomuto opravdu složitému mechanismu, tak jste zase o krok blíž, jak vše lépe zvládnout a konečně úspěšně začít hubnout.